Založit webové stránky nebo eShop

Nejen pro rodiče

 

"Myslela jsem, že budu učit svou dceru o světě, ale vypadá to, že napřed musím učit svět o své dceři..."

Nejen pro rodiče

 

CO BYCH TI ŘEKLA...
  Přestože jsem měla plné ruce práce s dcerou, kterou jsem se pokoušela uklidnit po obzvláště náročném a bolestivém vyšetření u zubaře, cítila jsem, že nás někdo pozoruje. Zvedla jsem hlavu a viděla Tě, jak nás pozoruješ přes celou čekárnu. Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost, dávno mně přestaly vadit zvědavé pohledy lidí - zvykla jsem si na ně. Dcera se narodila před sedmi a půl lety a po náhlém nedostatku kyslíku při porodu navždy změnila směr našich životů. Je možné, že se naše životy začaly vyvíjet přesně tak, jak nám bylo souzeno – určitě se ale nevyvíjely tak, jak jsme si je představovali a plánovali.
  Snažila jsem se dcerku utišit. Mluvila jsem na ni, políbila a objala ji. Chtěla jsem jí dopřát chvilku klidu před dalším traumatizujícím zážitkem dne - cestou domů. To, že trpí dětskou mozkovou obrnou, ji moc netrápí, ale onemocnění, jímž trpí, může autosedačku proměnit v mučící nástroj. Jinými slovy - obyčejná cesta domů je další zážitek, který je hoden zapomnění.
  Vstala jsem, abych posbírala naše věci, dceru jsem nesla v náručí. V tu chvíli jsem si všimla, že držíš miminko. Bylo těžké určit přesný věk Tvé holčičky, ale s jistotou jsem poznala, že jsi jedna z nás. Odhadla jsem, že je to nedávno, kdy se Tvůj život dramaticky změnil a Ty nyní sedíš v Dětské nemocnici a přemýšlíš:
„Jak jsme se sem dostali?“ Měla jsem si hned všimnout Tvého vyděšeného výrazu v očích, protože jsem ho také kdysi měla. Předpokládám, že muž, který seděl vedle Tebe a vypadal stejně unaveně a vyděšeně, byl Tvůj manžel.
  Šla jsem ke dveřím a ve chvíli, kdy jsme se míjely, naše oči se střetly a já se na Tebe pousmála. Ty ses usmála také a já jsem věděla, že víš, že Ti plně rozumím. Kdybych mohla, tak bych Ti řekla že to zvládneš - i když bys tomu pravděpodobně v tu chvíli stejně nevěřila. Řekla bych Ti, že Tě možná překvapí, kolik síly a houževnatosti v sobě najdeš ve chvílích, kdy to bude zapotřebí, za předpokladu, že budeš ochotna hledat opravdu hluboko.
  Řekla bych Ti, aby sis vážila svých citů a vyplakala se pokaždé, kdykoli to budeš potřebovat. Budeš potřebovat energii na mnohem důležitější věci než na potlačování svých emocí. Řekla bych Ti, že ten muž, jenž sedí vedle Tebe, se s Vaší situací bude vypořádávat jinak než Ty. Že možná bude chtít celou situaci řešit útěkem. Řekla bych Ti, abys s ním měla trpělivost, protože on je taky vyděšený k smrti a jistě Tě nechce opustit. Řekla bych Ti, abys o sebe pečovala, protože jen silná a odpočatá se můžeš dobře starat o dceru. Nepodceňuj důležitost kvalitní vyvážené stravy, spánku, vitamínů a rad empatického terapeuta.
  Řekla bych Ti, že přijde smutek a budeš se cítit zmatená, protože jak může něco, co přináší tolik radosti způsobovat také takovou bolest? Řekla bych Ti, abys dovolila lidem vám pomoci. Naše děti bez nadsázky potřebují celý tým zkušených a odhodlaných lidí, pokud o ně má být dobře postaráno. Snaž se, aby se na výchově Tvého dítěte podílely vhodné instituce a snaž se k tomu využít všechny dostupné prostředky. Najdi někoho, kdo se naučí postarat se o Vaše dítě. Je důležité mít volno, jít s partnerem na rande...i na malou dvacetiminutovou procházku, dát si sklenku vína na terase, anebo zajít do kina.
  Řekla bych Ti, že jen Ty znáš své dítě nejlépe a nehledě na to, co Ti řeknou doktoři a další odborníci, kteří dozajista budou součástí Vašeho života, TY znáš odpovědi. Ty je budeš seznamovat se svým dítětem a učit je, jak s ním zacházet. Budou chvíle, kdy si nebudeš úplně jistá svou intuicí, ale po čase budeš s jistotou vědět, nakolik jsou Tvé pocity přesné, jde-li o Tvé dítě. Řekla bych Ti, aby ses nesnažila být mučedníkem. Péče o Tvé dítě bude vyžadovat neuvěřitelnou trpělivost a nepředstavitelnou energii a mohlo by se stát, že úplně vyhoříš, nebo onemocníš ve chvíli, kdy to budeš nejméně čekat. Řekla bych Ti, abys občas úplně vypustila a nechala vše na jiných lidech. Jen tak si zachováš zdravou mysl a zdravého ducha.
  Řekla bych Ti, abys vyhledala jiné matky se stejným osudem. Tvou životní zkušenost doopravdy mnoho lidí nemá a budeš se na této cestě cítit velmi osamocená. Především ve společnosti zdravých dětí a jejich rodičů.
Ano, budeš se cítit velmi izolovaná, ale věz, že jsme tady. Budeš muset trochu hledat, ale jsme tady. Můžeš nás najít na internetu, při terapeutických setkáních nebo bloumající po chodbách dětských nemocnic.
  Řekla bych Ti, že budeš vědět až příliš mnoho o lidské anatomii, neurologii, gastro-enterologii, lécích …..atd., než by matka měla vědět. Řekla bych Ti, aby sis něco načetla a informovala se, ale jen do té míry, aby Tě to nezahltilo. Někdy je dostačující důvěřovat tomu, co řeknou odborníci. Dobrým zdrojem informací mohou být také jiné matky a otcové dětí jako jsou ty naše.
  Řekla bych Ti, že nežiješ lehký život. Je těžký, o tom není pochyb, ale Ty jsi velmi schopná a všechna ta námaha stojí za to. Asi své dítě nikdy neuvidíš promovat, nikdy mu nepůjdeš na svatbu a ani vnoučat se nedočkáš, ale ucítíš nefalšovanou radost, když se dítě poprvé zasměje ve třech letech a osmi měsících. Budeš v duchu oslavovat moment, kdy se Ti podaří s dítětem, které nemluví a nikdy mluvit nebude, navázat kontakt. Zavoláš svému partnerovi do práce, když zjistíš, že dítě přibralo 10 dkg, protože přibírání na váze je u našich dětí vždycky problém.
  Řeknu Ti, že budeš muset být svědkem zákroků, operací a utrpení daleko za hranicí toho, co by rodič kdy měl unést. Ale řekla bych Ti, že budeš statečná a stát vždy při svém dítěti, protože ono bude procházet bolestí a utrpením daleko za hranicí toho, co by mělo jakékoli dítě kdy zakusit. Řekla bych Ti, že Tvůj život se nebude podobat životu, jaký sis představovala. Bude to jako bys místo Itálie přistála v Holandsku. Ale po nějaké době své sny přizpůsobíš nové realitě a ta se pro Tebe stane normální. Začneš snít nové sny.
  Řekla bych Ti, že se může stát, že v případě náhlého zhoršení stavu dítěte se budeš dívat smrti přímo do tváře. Budeš požádána o vyplnění formuláře, který lékařům umožní neresuscitovat Tvé dítě v případě náhlých komplikací. Také se může stát, že sama budeš stát před volbou nedat dítěti první pomoc v případě zástavy srdce. Když tahle chvíle přijde, začneš panikařit při pomyšlení, že by najednou všechno mohlo skončit.
  Řekla bych Ti, aby ses necítila provinile v těch nejčernějších chvílích, kdy se modlíš k Bohu, aby si dítě vzal, pokud by ho to mělo ochránit od další bolesti. Může Ti to přijít otřesné, ale věz, že láska k Tvému dítěti je tak velká, že v těch chvílích uvěříš, že smrt by pro něj byla vysvobozením.
  Řekla bych Ti, že ostatní Tvou novou realitu nepochopí. Nemohou. Jde o velmi jedinečnou a složitou cestu na všech představitelných úrovních. Také bych Ti řekla, že lidé – třeba prodavačka, nebo pojišťovací agent, nebo kadeřnice – povedou hloupé řeči jako „Bůh dává výjimečné děti jen výjimečným matkám“, nebo „Bůh Ti naloží jenom tolik, kolik uneseš“. Přikývneš a usměješ se, ale nakonec se jim podíváš přímo do očí a řekneš jim, že tyto otřepané fráze jsou jenom hromadou sraček.
  Řekla bych Ti, že představa Tvé budoucnosti bude mít nahořklou příchut'. Možná si vytvoříš plán A a plán B. Plán A bude zahrnovat to, co budeš dělat, když dítě bude žít déle než předpokládanou délku života určenou odborníky. Plán B nastoupí v platnost, pokud tomu tak nebude. Příležitostně se přistihneš, jak o plánech A a B tajně přemýšlíš.
  Řekla bych Ti, že smutek Tě přepadne i po letech, když to budeš nejméně čekat. Třeba na něčí svatbě při tanci otce s nevěstou, nebo když uslyšíš, že se někomu narodilo miminko. Smutek Tě taky přepadne, když se poznáš v „nové“ mámě, která právě začíná stejně nelehkou cestu. Řekla bych Ti, že ji poznáš. Poznáš ji, protože ona jsi Ty před sedmi a půl lety. Budeš se k ní chtít rozběhnout a obejmout ji. Budeš jí chtít říct, že všechno bude v pořádku. Budeš ji chtít zachránit od bolesti a utrpení a od všeho neznámého.
  Ale řekla bych Ti, že až budeš sedět v Dětské nemocnici a uvidíš tam novou maminku a tatínka, kteří právě začínají tuto nedobrovolnou cestu, jen se na ně usměješ a projdeš kolem. Oni jdou svou vlastní cestou a jejich cesta bude jiná, než ta Tvoje. Možná bude delší a možná kratší. Možná bude více, anebo méně složitá.
Řekla bych Ti, že její oči plné otázek budou hledat ujištění, které by ji utvrdilo v tom, že to zvládne. A Ty ji budeš míjet se svým dítětem na rameni, usměješ se, a ona bude vědět, že to všechno přežije a nejen to, že to zvládne na jedničku.

 

Julie Keon
29. června 2011

 

***********************************************************************************************

 

Malá úvaha....

Sbírání vršků, jak věřím, je dobrým a poměrně jednoduchým prostředkem výchovy dětí k toleranci a vnímavosti. (koukněte do sekce Pomoc - vršky) Nevím, jestli můžete vědět, pokud nemáte ve svém nejbližším okolí člověka s hendikepem, jak důležitá je pro nás integrace. Věřte, není to jen prázdný a momentálně populární pojem. Je těžké, zbavit se předsudků, je těžké vynaložit větší námahu, ale je hrozně důležité tohle oboje udělat. A nejlépe se to, jako asi všechno, učí právě v raném věku. Na naší Jolance je to moc hezky vidět. Je tu s námi v lázních, běhá po chodbách, zdraví se s dětmi a vypráví jim o Topině, svém psovi. Nevybírá si děti, které jsou evidentně zdravé. Přiběhne s úsměvem a zamáváním k různým dětem, bez ohledu na to, jestli jsou na vozíčku, sedí rovně či pokrouceně, jdou o berličkách, můžou nebo nemůžou ji slyšet, nebo jí něco odpovědět. Jsou to prostě děti, a jistě mají rády zvířátka tak jako ona. Mrzí mě, že jsem dnes nemohla vyfotit Jolanku s asi tak 15 letým chlapcem, mentálně i fyzicky postiženým, kterému se Topinka moc líbila. Jolanka mu půjčila svůj tenisák, a spolu házeli Topině aport. Musela si od Topiny míček brát a podávat ho chlapci přímo do ruky a on nadšeně a s velkou, nefalšovanou radostí v rámci svých možností házel. Jolanka se s ním podělila o to, co má momentálně asi nejradši, o svého čtyřnohého kamaráda, kterého sama celý týden neviděla.... udělali bychom to všichni? Nebo bychom míček nabídli raději dítěti, které si míček zvedne samo, samo si psa přivolá, a především - samo si slovy, nejen očima, dokáže říct, jak moc rádo by si pohrálo se psem.... Vážíme si všech, kteří dokážou pochopit i beze slov.

Julinka a Jolanka mě toho naučily v životě asi nejvíc... heart

Tohle píšu v Janských lázních. Zdravím všechny maminky a odvážné tatínky ;o), ale i překvapivé množství babiček a dokonce i dědečků, kteří sem přijeli  pracovat na zlepšení něčího života yes

 

Zdroj: Pinterest.com

 

 

 

Vítejte v Holandsku!


Očekávání dítěte se podobá plánování výletu do Itálie. Koupíte si kupu průvodců a vytvoříte si nádherné
plány. Koloseum, Michelangelův David, gondoly v Benátkách....  
Možná se naučíte pár užitečných italských
frází. Je to velice vzrušující.

 

Po měsících dychtivých představ konečně nastane ten den. Sbalíte si kufry a vyrazíte. O několik hodin
později letadlo přistane.

Vejde letuška a oznámí: "Vítejte v Holandsku!"
"V Holandsku?!" vyhrknete. "Jak to myslíte, v Holandsku?! Měl jsem objednanou cestu do Itálie! Mám být
v Itálii. Celý život sním o Itálii!"

 

Jenže letový plán byl změněn. Letadlo přistálo v Holandsku a vy musíte zůstat zde. Důležité je, že vás
neodvezli na nějaké hrozné, odporné, špinavé místo, plné nebezpečných nákaz, hladomoru a nemocí.

Je to jen jiné místo.

Takže si musíte koupit nové průvodce. Musíte se naučit nový jazyk. A potkáte celou řadu lidí, které byste
jinak nikdy nepotkali. Prostě jen jiné místo. Žije pomalejším tempem než Itálie, je méně jiskrné než Itálie.

Ale poté, co zde strávíte nějaký čas, popadnete dech, rozhlédnete se... a všimnete si, že Holandsko má
větrné mlýny... a tulipány. A Holandsko má dokonce Rembrandta.

 

Nicméně sledujete, jak každý cestuje do Itálie... a všichni se chlubí, jak krásně se tam měli. Po zbytek
života budete tvrdit: "Ano, tam jsem chtěl jet. To jsem si naplánoval." Ta bolest nikdy nikdy nikdy nikdy
nikdy nikdy nikdy nevymizí, protože ztráta takového snu byla příliš velká.

 

Ovšem... Pokud strávíte zbytek života truchlením nad tím, že jste se nedostali do Itálie, nikdy nedokážete vychutnat výjimečnost a úchvatnou krásu... Holandska.

Speciální matka (autorka: Erma Bombeck)

 

Většina žen se stavá matkami spíše náhodou, některé si to zvolí, malá část výsledkem sociálního tlaku a pár
z nich z tradice.

V tomto roce se jen ve Spojených státech stane téměř 100.000 žen matkou dítěte s postižením. Zamýšleli
jste se někdy nad tím, jak jsou tyto matky ke svým dětem vybírány?

Já si představuji Boha, který se toulá světem a vybírá si nástroje pro propagaci své velké péče a rozvážnosti.
A zatímco vše pozoruje, dává pokyny svým Andělům, kteří je zapisují do obrovské knihy:

„Armstrong a Beth – syn. Patron – dáme jí Gerarda. Je zvyklý na světské věci.“

„Forrest a Marjorie – dcera. Patron – Cecílie.“

„Rutledge a Carrie – dvojčata. Patron – Matiáš.“

A pak řekne Andělovi jedno jméno a usměje se: „Dej jí dítě s postižením.

Anděl vyzvídá: „Proč téhle? Je tak šťastná.“

„Právě,“ usmívá se Bůh. „Copak bych mohl dát dítě s postižením matce, která se neumí smát? To by bylo kruté.“

„A má dost trpělivosti?“ ptá se Anděl.

„Nechci, aby měla příliš trpělivosti, protože by se mohla utopit v moři sebelítosti a zoufalství. Jakmile šok a zlost pominou, zvládne to.“

„Dnes jsem jí pozoroval. Je si vědomá svého Já a je samostatná – to je tak vzácné a tak důležité pro každou matku. Víš, dítě které jí chci dát, bude mít svůj vlastní svět. A ona jej bude muset vpustit do svého světa a to nebude jednoduché.“

„Ale pane, myslím, že ve Vás ani nevěří.“

Bůh se usmívá: „To nevadí, to se spraví. Tahle je ta správná – je tak akorát sobecká.“ Anděl nevydrží: „Sobeckost? Je to snad nějaká ctnost?“

Bůh vrtí hlavou: „Když se nedokáže čas od času odpoutat od svého dítěte, nezvládne to. Ano, tohle je žena, kterou požehnáme dítětem které není dokonalé. Ona si to zatím neuvědomuje, ale bude mít něco, co jí budou lidé závidět. Slova pro ni nebudou vším. A žádný krok pro ni nebude obyčejný. Až její dítě řekne poprvé „máma“, bude svědkem zázraku a bude si toho vědoma.

„Dovolím jí jasně vidět věci, které sám vidím….. nezájem, krutost, předsudky... a povznést se nad ně. Nikdy
nebude sama. Budu po jejím bohu každou minutu každého dne jejího života, protože ona vykonává moji práci
tak jistě, jako by byla zde, po mém boku.“

„A kdo bude patronem?“ ptá se Anděl, připravený s knihou.

Bůh se usměje: „Zrcadlo jí bude stačit.“

 

Jsem dítě

Jsem dítě, které neumí mluvit. Vidím ti na očích, že mě často lituješ. Jsi zvědavý, nakolik si to uvědomuji. To také vidím. Vnímám toho hodně... tvé štěstí, smutek,úzkost; vnímám, když jsi trpělivý nebo naopak netrpělivý,
kdy jsi plný lásky a touhy, ale také když něco děláš jenom tak z povinnosti vůči mně. Žasnu nad tvými frustracemi a nad tím, jak si myslíš, že ty moje jsou mnohem větší, protože se nemohu vyjádřit a neumím formulovat své potřeby tak, jak to umíš ty.

Nemůžeš porozumět mé izolaci. Neobdaruji tě chytrou konverzací, vtipnými poznámkami, kterým by ses
zasmál a mohl je dávat dál. Neodpovídám na tvé každodenní otázky, nereaguji, když se staráš, jak mi je,
když se mnou sdílíš mé potřeby. Nedočkáš se ode mne odezvy na své komentáře k okolnímu světu.
Neodměňuji tě tak, jak je to v životě běžné... nemůžeš být pyšný na mé pokroky; nejsem schopen poskytnout
ti takové porozumění, na jaké jsi zvyklý.

To, co ti dávám, má mnohem větší cenu... jsou to totiž příležitosti. Příležitost, aby objevil hloubku svého charakteru, nikoli mého. Můžeš poznávat hloubku své lásky, oddanosti, trpělivosti, svých schopností. Dávám
ti příležitost, abys prozkoumal svou duši do větší hloubky, než sis kdy uměl představit. Se mnou se dostáváš mnohem dál, než kam by ses kdy dostal sám, se mnou je tvá práce mnohem náročnější, se mnou hledáš
odpovědi na otázky, které možná odpověď ani nemají. Jsem dítě, které nemluví.

Jsem dítě, které nechodí. Vypadá to tak, že mě okolní svět míjí. V mých očích vidíš touhu zvednout se
z křesla, běžet a hrát si jako ostatní děti. Ty tolik věcí považuješ za samozřejmé. Chci hračky, které jsou
na polici. Potřebuji jít do koupelny. Ach jo, zase mi upadla vidlička. V tom všem jsem na tobě závislý. Mám
pro tebe dárek – se mnou si mnohem víc uvědomíš, jak velké štěstí máš. Už víš, co to znamená mít zdravá
záda a nohy, co to je být soběstačný. Občas to vypadá, že si mě lidé nevšímají; já si jich ale všimnu vždycky. Nezávidím ji, jen bych rád měl to co oni. Chtěl bych si stoupnout, jen tak dát jednu nohu před druhou, být nezávislý. Daruji ti to, že si takových věcí můžeš být vědom. Jsem dítě, které nechodí.

Jsem dítě, které je duševně zaostalé. Kdybys mě posuzoval podle běžných měřítek tohoto světa, tak bys řekl, že se učím hodně pomalu. To, co já dobře znám, je nekonečná radost z prostých věcí. Na rozdíl od tebe nejsem vázán spory a sváry, které s sebou přináší komplikovanější zivot. Jako dárek ti dávám záruku, že se můžeš radovat z věcí stejně jako dítě. Dávám ti najevo, jak moc pro mne znamenají tvé objímající ruce, mým dárkem pro tebe je láska. Dávám ti dar jednoduchosti. Jsem dítě, které je duševně zaostalé.

Jsem dítě s postižením. A jsem tvůj učitel, pokud mi to dovolíš. Naučím tě, co je v životě skutečně důležité.
Dám ti bezpodmínečnou lásku a naučím tě, jak se dává. Daruji ti svou bezmeznou důvěru, závislost na tobě. Učím tě, jak vzácný a drahocenný je život, učím tě, abys věci kolem sebe nebral jako samozřejmost. Učím tě zapomínat na vlastní potřeby a touhy a sny. Učím tě dávat. Ale ze všeho nejvíc tě učím naději a víře. Jsem
dítě s postižením.

 

Zdroj: neznámý autor, česká verze vznikla díky pomoci dobrovolníků projektu dobromysl.cz - překlad z angličtiny Jana Chaloupková, redakce Dagmar Brejlová

 

 

TOPlist